Jak jsem se stal věřícím?

Cesta to byla docela dlouhá... Jako malý jsem se hodně děsit smrti (myslím, že potom, co umřel děda, byly mi tehdy čtyři roky). Nakonec jsem si o ní zakázal přemýšlet, protože jsem se vždy dostal do dost hnusného stavu, kdy mi bylo až fyzicky špatně.

Na základce: dělá Bůh déšť?

Jako malý jsem v jakéhosi Boha věřil, věřil jsem třeba, že dělá déšť. O to větší pifku jsem dostal, když nám se sestrou jednou rozmokl pískový hrad, nebo spíš takový zákop... Dost jsem se zlobil a jednou jsem to říkal spolužákovi Petrovi, který byl silně věřící. Pamatuji si na to jako by to bylo včera.

Je Bůh mstivý?

Seděli jsme vedle sebe ve školní jídelně (bylo to ve druhé nebo dokonce první třídě) a Petr se na mi podíval a se zcela vážnou tváří mi řekl, že když jsem takhle jednal s Bohem, přejede mě auto.

To pro mě byl silný otřes. Říkal jsem si, že jestli je Bůh takhle mstivý, je asi něco špatně... Řekl jsem si, že Bůh by se takhle neměl chovat a nějak jsem na něj zanevřel. K tomu možná později napomohlo i to, že kamarád, který se prohlašoval za katolíka, se vůbec jako věřící člověk v mých očích nechoval…

"Proč bych měl věřit někomu, kdo se mě bude snažit při prvním přehmatu zašlápnout jako malinu?"

Z toho pak asi plynul i můj názor, že víra je nesmysl a jen pokrytecké schovávání se za Boha. Církev je jen instituce pro manipulaci lidí, nehledě na její občas dost krvavou historii (křížové výpravy, upalování kacířů, potírání odlišných světonázorů, …).

Na střední: první Bible a filosofie

Někdy v prváku nebo druháku jsem dostal do ruky svou první Bibli. Jednou ráno prostě ve vestibulu školy stáli nějací lidé (později jsem se dozvěděl, že to bylo sdružení Gedeoni) a rozdávali malé bibličky. Vzal jsem si ji, ale založit do šuplíku. Časem mi to ale začalo vrtat v hlavě a zkusil jsem poslouchat jako audioknihu některé části Bible. Nicméně, po pár dnech jsem přestal, protože jsem to považoval jen za krvavé příběhy (vzpomínám na ten, kdy někdo chodil v peci).

Osobní rozvoj a filosofie

Stal jsem se člověkem zatvrzelým a hodně racionálním. Nicméně ve třeťáku na střední jsem začal mít zdravotní potíže a pod tíhou mého perfekcionismu jsem se začal dost psychicky hroutit. Začal jsem se tedy inzentivně zajímat o osobní rozvoj. Začal jsem Čtyřmi Dohodami (Dušek; Ruiz). Přivedl mě k nim Honza, za což (a za mnohé další!) jsem mu dodnes neskonale vděčný.

Pokračoval jsem knihami kolem MLM (multi level marketing; Toman, Covey) a dále přes mnohé další knihy a filmy z tzv. new Age (Tajemství, Keltner, ...). Bylo to zajímavé, ale nebylo to trvanlivé.

Do té doby jsem odmítal třeba i filosofii jako pseudovědu, která je k ničemu. Tento názor jsem radikálně změnil ve čtvrťáku na střední, kdy jsem filosofii měl a k ní skvělou profesorku. Na filosofii jsme probírali i důkazy boží existence a to mě hodně zaujalo. Poprvé jsem se setkal s tím, že se na to dá pohlížet i velmi chladným racionalistickým pohledem.

Na vysoké: zajímavá setkání

Když jsem pak šel na vysokou školu, zvažoval jsem hodně fakult a dělal si i nějaký psychotest, ze kterého mi vyšlo, že se mám stát filosofem nebo teologem. Tenkrát jsem se tomu vysmát a přišlo mi to jako neskonalá blbost - já a teolog? Nesmysl! Ale postupně jsem poznal u nás na Elektrofakultě několik lidí, kteří vystudovali elektro a pak teologii. To mě hodně zaujalo. Tenkrát jsem to vůbec nechápal, jak je to možné.

Názory se různí...

Jednou jsem cestou do Nových Hradů potkal ve vlaku zajímavého človíčka. Dali jsme se do řeči a vyšlo najevo, že je věřící, v nějaké Apoštolské církvi, ale co mě silně zaujalo byly jeho názory na víru (například jsem poprvé slyšel názor, že katolické "uctívání kostí", jak to nazval, Bible vůbec nehlásá) a radost v jeho očích, když se zmínil, že má Bibli v mobilu. Tenkrát mě to dost překvapilo, co je radostného na tom, mít Bibli v mobilu? (dnes to už chápu;) )

Pamatuji, že jednou mě spolužák zval na nějakou přednášku, která vypadala zajímavě. Do chvíle, než jsem si přečetl, že ji pořádá nějaké křesťanské sdružení. Blok. Konečná.

"Vztek je nejlepší ukazatel toho, že na dané věci potřebujete pracovat."

Jak šel čas, skoumal jsem různé filosofické směry. Už od střední. Něco z východní filosofie (jóga, Osho, Dalajláma), ale i různá další učení. Po několika letech jsem přišel na to, že chodím v bludném kruhu. Zásadně mě to nikam neposunulo.

Podivný zážitek

Možná ještě jedna událost mě dost zasáhla. Nerad o ní mluvím, protože jsem nikdy nevěřil v prožitky mezi životem a smrtí. Proto jsem se ji nejprve snažil několik let vytěsnit, tak moc mě vnitřně děsila. Snažil jsem se ji vysvětlit evolucí, že je to třeba přizpůsobení k tomu, aby člověku bylo fajn, když odchází. Snažil jsem se to vysvětlit tím, že jako malý jsem koukával na seriály o podobných záhadách. Snažil jsem se ji vysvětlit tím, že to byl prostě něco jako sen, třeba jen představa kostela...

O co šlo? Jednou jsem omdlel v laboratoři, kde bylo dost vydýcháno (do té doby jsem ještě nikdy neomdlel). Na tom by asi nebylo nic zvláštního, kdybych se přitom nedostal do velmi podivného stavu. Vizuálně si velmi dobře vybavuji obrovskou prostoru, obloženou dřevem, takovou jaksi vznešenou... a nepředstavitelně a nepopsatelně nádhernou hudbu a krásný pocit. Kolega mě křísil a já první, co jsem udělal, když jsem otevřel oči a nad sebou viděl zářivky bylo, že jsem zase oči rychle zavřel. Nevěděl jsem, co se stalo, ale věděl jsem zcela určitě jedno - nechtěl jsem se vrátit zpátky!!! Ještě chvíli tedy trval ten nepopsatelně nádherný pocit z velkého prostoru a překrásné hudby a pak mě kolega propleskl a vrátil zpátky k vědomí. Nevím, co to bylo. Nechci nikomu podstrkovat představy Božího soudu. Ale vím jedno. Vnitřně mě to hodně rozkolísalo. Vnitřně jsem cítil jakési varování. Zdvižený ukazovák. Nic podobného jsem nikdy nezažil a mohu říci, že se snem to bylo zcela nesrovnatelné...

Honza, Zdeněk a studium Bible

S Honzou jsme často vedli velmi zajímavé rozhovory a při jednom z nich mi Honza asi ve třeťáku na vysoké říkal o jakémsi Zdeňkovi, kterého poznal a se kterým měl velmi zajímavá sezení nad Biblí. Pamatuji si, že jsem to několikrát odmítl a pak po asi dvou letech si na to znovu vzpomněl. Tak jsem si na něj vzal kontakt, i domluvil, že by mě to zajímalo, ale když jsme se měli sejít, rozmyslel jsem si to. Strach z neznámého převládl a já to nechal být.

Šokující odhalení - věda a víra?!

Později jsem také zjistil, že z Oken vesmíru dokořán oblíbený Jiří Grygar, tento fyzik a popularizátor vědy je věřící. Vzpomínám si, že tenkrát to pro mě byl obrovský intelektuální šok. Vědec a věřící?! Když jsem se pak jednou dozvěděl o kamarádovu tatínkovi, který prý uvěřil v asi 26 letech, začalo mi to chroupat v hlavě ještě více. Přišlo mi to nemyslitelné. Jak jako uvěřil? To přece musí jít jen tak, že to člověku vtloukají do hlavy od mala, myslel jsem si. Nebo ne? Znal jsem jej a věděl jsem, že je to velmi inteligentní člověk.

Pokračovalo to Markem Orko Váchou, který kdesi řekl, že věda a víra se nevylučují, jen se jejich působnost ne zcela překrývá. A potom jsem kdesi četl něco, co ve mě silně zarezonovalo: že věda je také svým způsobem víra. Začal jsem o tom intenzivně přemýšlet.

Anička katolička

Zároveň jsem tou dobou chodil s Aničkou, která byla od malička katolička. Do té doby jsem měl velmi kritické a vyhraněné názory jak proti církvi, tak proti náboženství obecně. Považoval jsem to pouze za instituci určenou k manipulaci a ovládání lidí. Rozhovory s ní ale začaly obrušovat moje vyhraněné postoje (ne že bych přejímal všechno co řekla, spíš jsem najednou viděl i jiný pohled a začal jsem si uvědomovat, jak jsem byl vždycky vlastně silně předpojatý - pamatuji si, že slova jako Bible, Bůh nebo křesťané stačila k tomu, abych knihu či přednášku šmahem odmítl) a z původního vyvracení její víry jsem nakonec po usilovném přemýšlení jedné podzimní noci, kterou jsem celou probděl, uvěřil v Boha. A uvědomil si zároveň, že jsem byl věřící vlastně celý život. Jen jsem věřil "ve vědu".

S Bohem bez Boha...

Odtud byla ale ještě docela dlouhá cesta k Ježíši Kristu. Na podzim roku 2014 jsem se u nás na fakultě potkal s Petrou, která roznášela nějaké plakátky na přednášku o fyzice, kterou pořádalo jedno křesťanské sdružení. Zrovna jsem tam čekal na Aničku a tak jsem se s Petrou dal do řeči a ona tak nějak mimochodem zmínila, že uvěřila v 17 letech. To mě hodně zaujalo, ale protože mezitím přišla Anička a tvářila se poněkud nelibě, tak jsme hovor nějak zakončili.

Uvěřit v dospělosti? Jakže?!

Před Silvestrem se se mnou Anička rozešla a ve mně to po pár dnech začalo znovu chroupat. Jak někdo může uvěřit jinak než odmala?! Vzpomněl jsem si a nakonec jsem Petře napsal, jestli by mi něco o svém uvěření nenapsala.

Tak jsme hodnou chvíli skypovali a ona pak řekla, že jestli mě to zajímá, mohu přijít na společnou večeři, kterou během zkouškového s přáteli pro studenty dělá jedno křesťanské sdružení (studentská nezisková organizace, pořádající přednášky, outdoorové akce, ale právě i různé diskusní večery, kde lidé mohou nezávazně prozkoumat i hlubší otázky, týkající se smyslu života a víry).

Překvapivé setkání se Zdeňkem a nabídka studia Bible

Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem pozvání na večeři přijal. Poznal jsem řadu velmi zajímavých lidiček, ale nejvíce se bavil s jedním Zdeňkem. Během večeře jsme naťukli některé duchovní témata a když ostatní viděli, že mě ty otázky zajímají, někdo nadhodil, že Zdeněk dělá taková sezení nad Biblí, jestli bych nechtěl někdy přijít.

Pamatuji si, jak mi blesklo hlavou, že by bylo rozumnější kontaktovat toho Zdeňka, kterého mi velmi doporučoval Honza (moje podvědomí začalo křičet: tyhle lidi znáš sotva pár minut, co když je to nějaká pochybná sekta?). Tak jsem zapřemýšlel, jak to slušně odmítnou a v tu mě naskočila šílená otázka - zeptat se, zda náhodou Zdeněk nezná Honzu. Znal;)

No a od té doby jsme se začali se Zdeňkem sestávat většinou někde v čajovně na Biblí a probírat různé její části. Zprvu se mi některé věci v Bibli nelíbily, ale čím více jsem je začal chápat, tím více mi i byly bližší. Takhle jsme se scházeli několik měsíců.

"Nejvíce kupředu mě v životě posunulo většinou to, čemu jsem se zprvu nejvíce bránil."

Párkrát jsem byl i na nějakých dalších akcích, ale vždycky jsem se tam cítil trochu nesvůj - ti lidé byly až nechutně vyrovnaní a šťastní;) V té době jsem pořád měl za to, že náboženství je spíš takový fanatismus, nebo poblouznění mysli. Myslím, že jsem jim hlavně záviděl.

Po vysoké...

Čas ubíhal, já dokončil diplomku, udělal státnice a v druhé půli srpna byla letní pobyt. Zdeněk mě na ni pozval. Nejdříve se mi tam moc nechtělo, nakonec, shodou okolností, jsem tam přijel v půli. Nelituji toho.

Osobní příběhy lidí, svědectví víry. Přednášky amerického misionáře. A pak knížka Více než tesař. Tam jsem si o sobě hodně přečetl;) (např. autor tam na začátku píše, že křesťany vždy viděl jako lidi, kteří se nějakým omylem nedostali do psychiatrické léčebny...)

S hrůzou jsem si uvědomil, že mé odmítání osoby Ježíše vyplývalo nejen z příliš racionalistického smýšlení (co není vědecky měřitelné přece nemůže existovat), ale hlavně z ega (už samotné oslovení v modlitbách "Pane" se mi vždycky zajídalo). Ale při čtení té knížky se mi zhroutil kritický argumentační systém kolem osoby Ježíše a já ho mohl s čistým svědomím a srdcem pozvat do svého života:-)

Po uvěření: život mi začal dávat smysl

Musím říci, že od té doby, co jsem uvěřil, mi začalo dávat smysl spousta věcí, které jsem dřív nechápal, nebo si je vykládal všemožně krkolomě… Hodně lidí tomu říká náhoda, štěstí, klika... Jako věřící člověk se na to teď dívám z jiné perspektivy. Nicméně to už se dostávám k tomu, čemu se říká nepřenositelná zkušenost. To musíte zažít.

Má víra se nezakládá jen na vnitřním přesvědčení na úrovni logiky (to pravda ještě občas trochu zakolísá, zvlášť, když čtu některé pasáže ve Starém zákoně), ale hlavně na tom, jak Bůh působí v mém každodenním životě a jak proměňuje lidi, kteří v něj uvěřili...

Párkrát jsem se tak zamýšlel nad tím, že kdybych neuvěřil, musel bych se asi prohlásit za blázna, protože tak podivné "náhody", které se děly a dějí v mém životě, si jinak než jako zásahy nějaké inteligentní entity, co vytváří smysluplnou životní cestu, vysvětlit nedovedu. Náhoda, namítnete možná. Ale těch náhod, bylo takové množství a tak navazující, že bych musel jinak věřit snad jen tomu, že mi v patách chodí nějaký Velký bratr a stará se o všechno dění kolem;) Lidé, věci, události, co se objevují v pravou chvíli. A poté, co jsem objevil sílu modlitby, jsou tyto zážitky ještě silnější.

Možná to zní šíleně, ale když se začtete do Bible, začne vám to dávat smysl a pochopíte, o čem tu píši. Bible není plná za vlasy přitažených příběhů a věřících lidí. Bible naopak obsahuje množství svědectví lidí, kteří pochybovali. Ale i o tom víra je. Není to slepé zanícení. Existuje mnoho náboženství, ale křesťanství není náboženství (i když samozřejmě jsou křesťané, kteří to jako náboženství berou a podle toho se pak i chovají). Křesťanství je o vztahu. Vztahu s Bohem, vztahu s Ježíšem Kristem. Živý vztah. Náboženství vás vždy vede k tomu, že musíte dělat nějaké skutky - třeba chovat se dobře, jinak bububu. Evangelium ale říká něco zcela jiného - první krok dělá Bůh, který nás miluje a nabízí nám společenství. A je jen na nás, jestli jej přijmeme, nebo odmítneme.

K tomu se také vztahuje pojetí hříchu. Dříve jsem žil v přesvědčení, že hřích je prostě něco jako přestupek. Myslel jsem si, že církev prostě hřích používala k tomu, aby mohla dávat odpustky (toto období bohužel jen ukazuje na to, že i v církvi jsou obyčejní lidé a mohou jí deformovat). Ale hřích, v křesťanském smyslu, je prostě oddělení od Boha. Křesťana by neměl motivovat k nehřešení (tedy k nedělání věcí, které se Bohu nelíbí) strach z trestu, ale naopak láska k Bohu. Je to jako s milovanou osobou - k ní se taky (snad) nechováte hezky, protože se bojíte, že ji ztratíte nebo se naštve, ale protože ji milujete, nechcete ji zarmoutit.

Z vlastní zkušenosti mohu prohlásit, že víra vůbec není jednoduchá, jak jsem si dříve myslel. Věřící jsou velmi často vzdělaní lidé, žádní hlupáci, jak jsem byl dřív přesvědčen. Přijmout Krista totiž vyžaduje odvahu. Možná proto je většina lidí agnostiky (to znamená, že nepopírají možnost existence nějakého Boha; v tomto stavu jsem se alibisticky nacházel po léta). Ale i druhý pól - ateisté - vyžaduje obrovskou víru.

Jestli máte chuť, můžete si přečíst Jak víra změnila můj život.